Cítění ženy

    Žena šla z nemocnice. Byla tam tři měsíce, aby udržela rizikové těhotenství. Nesměla slézt z postele, která měla dvě nohy postavené na čtyřech cihlách, aby byla spodní část výš. Její krok byl nejistý, trochu se motala po těch třech měsících útlumu daném nejenom stálým ležením, ale i sedativy. Její duše byla naplněná nekonečným smutkem, protože veškerá snaha byla marná. Plod se v jejím lůně neudržel a to bylo nyní prázdné a truchlící. Nikdo na ni nečekal s kyticí, nedostala ani sanitku do druhého města, nevěděla ani v kolik hodin jede nějaký vlak. Šla hlavní ulicí jako ve snách. Najednou šlyšela hlas dvou starších pánů „ No jen se na to podívej, taková mladá hezká ženská a jak se tváří!“ Do očí jí vyhrkly slzy a přidala do kroku. připadala si jako poznamenaná. Každý to na ní přece musí vidět. Byla to krutá poznámka, ti muži neznali celý příběh. Doma se všichni snažili tvářit vesele, povídali veselé příhody a podstrkovali dobré jídlo. Byla zmatená a cítila se velmi opuštěná. V práci musela nahlásit návrat z nemocenské a vyslechnout otázky a připomínky na zdravotnictví….

     Nikdo nevěděl jak krutou zprávu se dozvěděla. Lékař jí oznámil, že donosit dítě je vyloučené. Když slyšela ta slova, měla nesmírnou potřebu objetí, položila hlavu lékaři na rameno a on jí odstrčil a napsal jí prášky na uklidnění. Už to nezkusila k nikomu i když velmi, velmi potřebovala schouluit se se svým smutkem do chápajícího náručí a chvíli tak být, prožít svůj žal, dovolit si ho, protože to byl smutek skutečně nesmírný.

     Když žena přijde o své nenarozené dítě, je to pro ní velký ztrátal, srovnatela s tím, jako když se dítě narodí a zemře, ale je jaksi neuznávaný, proto zůstává dlouhá léta uvnitř, neprojevený, potlačovaný, neprožitý smutek po ztrátě milované bytosti.

    Setkala jsem se s mnoha ženami, které i když měly děti, ale potratily, stejně v nich byl  ten smutek, způsoboval různé zdravotní potíže, stresy, deprese. Je jedno, zda to byl potrat spontánní nebo umělý. Když umře nám blízká bytost, prožíváme fáze smutku – popření – to není možné, to není pravda, obviňování- za to mohou lékaři, kdyby…, sebeobviňování- měla jsem ještě udělat to či ono, přijetí reality- ano je to pravda – pravé prožití žalu, nový začátek- jak bude vypadat můj život dál, bez milované bytosti? Pokud neprožijeme některou fázi smutku zůstane v nás a projeví se nečekaně, formou deprese či nemoci. Pokud některá část smutku trvá déle stává se patologií – nemocí. Nemoc je třeba léčit. proto popření – „no nic se nestalo, ještě budeš mít dětí“ není to pravé, co potřebuje žena slyšet. Potřebuje pocítit, že je někdo s ní, že s ní soucítí, že chápe její bolest a také, že neztratila svoji cenu jako člověk a žena. Dovolte ženě, aby truchlila, plakala, je to projev přijetí situace. Nemluvit o potratech v rodině, bývá také častým zvykem. Ani toto není řešení, protože tím snadněji se všechna očekávání přenesou na nového potomka , nebo na adoptované děcko. Může se dokonce stát, že dítě nežije svůj vlastní život, protože z lásky chce nahradit rodičům ztracené dítě. Každá žena, která nedonosila své dítě je silně zraněná. Duševní bolest je horší než fyzická. Věnujme ženám pozornost a lásku, něhu a soucit v jejich těžké situaci.

Každé nedokončené těhotenství by mělo být duchovně ošetřeno. Rodinné konstelace jsou výbornou  terapeutickou metodou pro zpracování takovýchto traumat.

S pochopením a pohlazením všem ženám, kterým se to stalo   vaše Marcela Chadžijská